Konec hanby

The End of Shame

Zephaniah 3:14-16

Od Gabe Fluhrer

Když se usadíte, vezměte si své Bible a otočte se na knihu Zephaniah, kapitola 3. Pokud nevíte, kde je tato kniha, nevadí. Neradím se, jestli bych to jako kazatel měl přiznat, ale v prvním presbyteriátu, ve kterém jsem seděl, jsem musel použít rejstřík, abych našel tuto knihu! Dobře? Takže to bylo, když jsem byl v semináři, tak se nestyďte, pokud ji nemůžete najít! Je na straně 790 ve vašich lavicových Biblích; 790. A abych vám dal náznak, kam půjdeme v příštích dvou nedělích večer, budeme se dnes večer zabývat 3:14-16 a příští neděli večer, pokud bude Pán chtít, se podíváme na to, co se nazývá [[BVRJohn 3:16]] - jeden z mých oblíbených veršů Bible. Takže jsem u těchto veršů přemýšlel už nějakou dobu a dnes večer do nich skočím, v kapitole 3, verších 14 až 16; strana 790.

Modleme se a pak uslyšíme Boží slovo.

Náš Otec, to, co jsme právě zpívali, je naše velká naděje dnes večer – že Ježíš, který byl před více než 2000 lety povýšen, bude povýšen dnes večer jako vyvýšený, vzkříšený Spasitel, který je jedinou nadějí pro nás zkažené hříšníky. Může ten, kdo mluví, ubýt, aby Kristus mohl vzrůst a naplnit vše ve všem. Modlíme se za moc Ducha, aby slovo bylo skutečné a živé a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč, a my prosíme o to vše v Ježíšově jménu, amen.

Zephaniah 3, počínaje veršem 14. Toto je Boží slovo:

Zpívej nahlas, dcero Sionu; křič, Izrael! Raduj se a jásej celým srdcem, dcero Jeruzaléma! Pán odstranil soudy proti tobě; odklidil tvé nepřátele. Král Izraele, Pán, je uprostřed tebe; nebudeš se už nikdy bát zla. V ten den bude řečeno Jeruzalému: "Neboj se, Sione; neoslabuj své ruce.”

Trav se zavadí, květy opadávají, ale slovo živého Boha bude stát na věky, amen.

Nejlepší letecká společnost je Southwest Airlines a my je tu už nemáme, dozvěděl jsem se to hned když jsme se sem přestěhovali! Byla to naše záchranná síť, abychom se mohli vrátit ze zahraničí z Pensylvánie dolů do Jižní Karolíny, když jsem byl ve Westminsteru. A měli tu reklamní kampaň před několika lety, která byla jednou z nejlepších, co jsem viděl, a slogan reklamní kampaně byl: „Chcete utéct?“ A byla tu jedna reklama, kde jste viděli tohoto muže a tuto ženu sedící v jakési firemní zasedací místnosti, zřejmě výkonné typy, a oba se dívají přímo před sebe a on nervózně pohlédne kolem a říká: „Víte, už dlouho jsem chtěl vám to říct, ale vždycky jsem k vám choval city.“ A ona se velmi vzruší a podívá se na něj a chytí jeho paži a říká: „Já také!“ A on se podívá překvapeně a otočí se, a vy vidíte, že má v uchu sluchátko, a on říká: „Počkejte chvilku. Co to bylo?“ A vy vidíte její tvář a ona říká: „Ó no!“ A přijde slogan: „Chcete utéct?“

Vina vs. Hanba

A když jsem o tom tento týden uvažoval, jsou chvíle v našich životech, kdy bychom si přáli mít tu možnost, že? Kdy bychom se mohli prostě vzdálit od čehokoli – okolností, lidí, cokoliv to může být. Především bychom se chtěli vzdálit od vzpomínek a částí naší minulosti, které nám způsobují hanbu. A potřebujeme na počátku rozlišit mezi vinou a hanbou. Výzkumnice hanby, Brene Brown – pokud jste o ní neslyšeli, je to v pořádku. Pokud máte možnost, udělala tento projev, který má na TEDu asi 30 milionů zhlédnutí, s názvem „Síla zranitelnosti a hanby.“ Stojí za to ho sledovat. Napsala mnoho o tomto tématu a rozlišuje mezi vinou a hanbou tímto způsobem. Říká: "Vina je selhání udělat něco podle standardu a cítit správné psychologické nepohodlí kvůli tomu, co jste porušili." A jako křesťané si myslím, že s tím můžeme souhlasit. Když selžeme při dodržování Božích zákonů, měli bychom cítit vinu.

Hanba je něco jiného. Říká: "Hanba je intenzivní pocit, že jsme bezcenní a nehodní lásky." Můžeme to vyjádřit třemi slovy. Hanba nám říká: "Nezáležíš." Vina je více soukromá. Hanba, jak řekl jeden autor, „má svědky“. Je to veřejný fenomén. Je to něco, co jsme pokazili a selhali před ostatními a je to bolestná vzpomínka. Způsobuje nám nepohodlí, když o tom přemýšlíme. A existují různé druhy hanby, že? A existuje hanba, která je skutečná – hanba, kterou bychom měli cítit před Bohem za porušení Jeho standardů. Ale pak existuje hanba, která by neměla být. Věci, které byly učiněny proti nám – zneužití, jiné věci jako to. Nebo situace, ve kterých jsme se ocitli, kde převažující poselství bylo: „Nezáležíš.“

A prorok Sofoniáš bude dnes večer mluvit s námi o konci hanby. A dovolte mi, abych vám rychle nastavil kontext. Sofoniáš je jedním z dvanácti menších proroků. Nyní je toto jméno trochu zavádějící. Není to proto, že by byly nějak méně důležité v Božím slovu nebo nebyly stejně důležité jako ostatní části Božího slova. Říká se jim menší proroci jednoduše proto, že jejich knihy ve Starém zákoně jsou tak krátké. Takže máte velké proroky – Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel a Daniel. A pak máte těchto dvanáct menších proroků a Sofoniáš je jedním z nich. Píše asi 640 let před narozením Ježíše během vlády velkého reformního krále Starého zákona, Jósiáše. Pokud se vrátíte do knihy Králů a čtete o Jósiášovi, je to ten, kdo jakoby obnovuje kult v Izraeli. Dělá mnoho reformní práce v Izraeli v té době.

Nyní jednou z unikátních vlastností knihy Sofoniášovy je, že svou prorokbu otevře pravděpodobně nejkosmičtějším soudním scénou kdekoli ve Starém zákoně. Co tím myslím, když mluvím o kosmickém soudním scéně, není to jako u některých proroků, kde Bůh říká: „Hle, přijdu a budu vás soudit, Izraeli, za všechno vaše modlářství a za všechny vaše hříchy a za všechny způsoby, jimiž jste se odchýlili ode mne.“ On to dělá, ale začíná to kosmickým soudem. Každý je do toho zahrnut. Nikdo neunikne. Tato kniha má hodně špatných zpráv, dokud se nedostaneme k této kapitole. A jakoby řídící verš, který opravdu určuje tón pro vše, co následuje, je verš 11. „V ten den nebudete zahanbeni.“ A uvidíme, že „v ten den“ fráze se opět objevuje v našem textu dnes večer. A tak, co Bůh zde slibuje, že udělá, říká: „Odstraním všechnu vaši hanbu“ – v tomto případě, řádnou hanbu – „a požehnám vám, jak jste si nikdy nedokázali představit.“ To je místo, kam půjdeme příští týden.

Takže zde je hlavní pointa, o čem prorok Sofoniáš mluví. Hanba končí, když uctíváme Boha bez rezervy za to, co učinil tím, že neučinil nad námi žádný soud, takže nemáme žádný strach z jeho přítomnosti. Hanba končí, když uctíváme Boha bez rezervy za to, co učinil tím, že neučinil nad námi žádný soud, takže nemáme žádný strach z jeho přítomnosti. A ty „žádné“ budou tvořit naše tři hlavy. Takže v 14. verši, Žádná rezerva. 15. verš, Žádný soud. A 16. verš, Žádný strach.

Žádná rezerva

Podívejte se se mnou tam znovu na 14. verš – Žádná rezerva. „Zpívej hlasitě, dcero Sijónská; jáskej, Izrael! Raduj se a vesel se celým srdcem, dcero Jeruzalémská!“ Jak jsem zmínil těsně předtím, neslyšeli jsme nic než špatné zprávy a pak jste dostal tento verš přímo uprostřed všeho toho. A tento verš přichází jako jakési překvapení. „Jáskej; raduj se“ – jazyk, který překračuje jakousi normu, to, co bychom mohli dokonce nazvat presbyteriánským způsobem bohoslužby. Máme problém uvažovat o bohoslužbě takto. Nyní je tolik, co miluji na naší tradici z hlediska reformované teologie a bohoslužby, ale pokud jsme upřímní sami se sebou, neděláme dobře tu radostnou věc. Nebo ano? Protože vidím, že jsem byl s vámi na fotbalových zápasech a připomíná mi to chodit na fotbalové zápasy s mými přáteli doma, kde jsem měl spolubydlícího v koleji, který byl nejvlídnějším chlapem a vy jste ho v sobotu ráno postavili do stadionu Williams-Brice v Jižní Karolíně a on se stal zvířetem! Dokázal křičet a tančit a tleskat a zvedat hlas jako nikdo jiný!

Jak se vztahovat k Bohu

A můj názor je tento. Když sledujeme sportovní události a náš tým vyhraje – nepotřebuji vám říkat, jak to vypadalo, když Ole Miss porazil Alabama, nebo rovněž zde, nebo když State porazil Ole Miss letos. Viděl jsem mnoho radosti z obou stran. A když se to stane, všichni ztrácíme zábrany. Ztrácíme své povědomí oslušnosti, když náš tým vyhraje. A to je to, čeho se prorok zde dotýká. Prorok říká, že když se to stane, když chápeme, co Bůh dělá, když to přijde domů k nám, je výsledkem – všeobecné veselí; zpěv; radost z toho, co Bůh učinil. A zde je otázka. Co je to v našich životech, co nám přináší radost právě teď? Čím jsme spokojeni? A Bůh říká: „Jedna z věcí, které dělám, je brát ty radosti, které prožíváte,“ které jsou dobré a nádherné a není nic špatného na tom, být nadšený ze sportovního týmu, ale On říká, že jsou to ukazatele na větší realitu. „Tak chci, abyste reagovali na Mě. Tak chci, abyste se ke Mně chovali.“ To říká Bůh jim. „Chci, abyste měli takovou radost z toho, co dělám ve vašem životě.“

A všimněte si, kdy Bůh přikazuje Izraelitům, aby toto učinili. Není to, když je všechno v pořádku. To jsou všechna zaslíbení o tom, co Bůh učiní. To jsou všechna věci, které jsou budoucí. Ty se ještě nestaly. A tak Bůh říká: „Zatímco čekáte, uprostřed všeho, co se rozpadá, Izraeli, radujte se!“ Je to protimluv nebo co? A zde je to, co říká nám. Říká: „Co vám způsobuje největší hanbu? Je to něco z vaší minulosti? Je to něco, co jste řekl na večeři? Je to způsob, jak jste se chovali, když jste byl mimo město a byli tam svědci? Co vám způsobuje největší hanbu?“ Pro Izrael to bylo jeho opuštění Boha. Oni ho opustili. Odešli a řekli: „Budeme následovat modly.“ A Bůh říká: „Ještě jsem s vámi neskončil. A uprostřed toho, jak se zabývám vaší hanbou“ – a budeme o tom mluvit za chvíli – říká: „Zatímco čekáte, radujte se.“ Vy a já můžeme mít radost tam, kde jsme právě teď, večer. To je úžasné zaslíbení. Takže vidíme na prvním místě, že Bůh nás povolává, abychom ho milovali a uctívali a užívali si ho bez rezervy. Žádná rezerva. Bezhlavá oddanost v jejich rozkoši s Bohem.

Žádný soud

Pak na druhé místo se podívejte na verš 15 u Žádného soudu. „Pán odstranil soudy proti vám; on odklidil vaše nepřátele. Král Izraele, Pán, je uprostřed vás; nikdy více nebudete muset mít strach ze zla.“ Proč bychom se měli radovat? Prorok říká: „Protože jsem odstranil vnitřní soudy proti vám a vnější překážky pro užívání Mne.“ Viděli jste ten jazyk tam? „Pán odstranil soudy proti vám.“ Vidíte, to je naše vnitřní pocit viny a hanby, kteréžto máme všichni. Vědomě, díky tomu, že jsme stvořeni na Boží obraz, víme, že nejsme tam, kde bychom měli být s Ním, odděleně od Jezukrista. Všichni máme tak hluboce zakořeněnou úzkost. Snažíme se ji různými způsoby maskovat. Nevíme opravdu, co s ní dělat, dokud nám Bůh neotevře oči. Víme, že nejsme svatí. Víme, že bychom se měli stydět před Bohem. Cítíme to. A Bůh říká: „Já to od vás vezmu pryč.“

A pak se dostává k vnějším příčinám. Říká: „Odstraním všechny vaše nepřátele. Jakékoli hrozby proti vám, Izrael, vezmu pryč.“ Nyní o tom přemýšlejte v souvislosti s hanbou. Lidé, kteří způsobili hanbu v našich životech, mohou být naši nepřátelé a nemusí být. Bod je ale stejný. Co Bůh zde slibuje, je odstranit cokoli vnějšího, co by nám mohlo způsobit hanbu. Jinými slovy, slibuje, že nebudou žádní svědci, protože nebude žádného důvodu pro hanbu. To je to, co Bůh dělá, protože hanba je v podstatě realitou vytvořenou druhými.

Skutečný mír

A když Bůh říká toto k nám, žádá nás, abychom se zamysleli nad tím, že všichni my kvůli těmto hrozbám pro nás – ať už od ostatních, od nepřátel, od těch, kteří nás zahanbují, cokoliv to je – říká, že to vede k tomu, abychom se stali chronickými starostlivými. Nezáleží nám na tom, abychom se báli? Nezpůsobuje hanba to, že se bojíme? Možná jste byli zahanbeni brzy v životě a po zbytek života jste se divili: „Budu někdy přijat? Budu někdy součástí týmu? Budu někdy dost dobrý?“ A to vede opět k úzkosti. Staráme se o to, zda jsme v bezpečí. „Budu fyzicky nebo emočně zraněn jinou lidskou bytostí? Co se stane?“ Starost, starost, starost. A tady je to, co Bůh říká. Říká, že můžete mít skutečný mír, skutečnou radost, to, co každý hledá a tak málo lidí najde. Říká, že je to k dispozici, na vyžádání, pro noční žádost.

A všimněte si, jak to tam říká. Říká: „Nikdy více se nebudete bát zla.“ Bojíte se zla? Já se bojím. Nevím, co to je. Zjišťuji, že se stávám úzkostnějším, čím starší jsou moji děti. Vy jste rodiče mnohem déle než já; můžete mi říct, jak s tím jednat! Ale čím starší jsou moji děti, tím více se bojím všeho zla tam venku na světě a dělám si starosti o ně. A ano, kajím se a žádám Pána o pomoc, ale to je s mnou, když ráno vstávám. A to je to, co Bůh říká nám. Velký příslib je nikdy více se nebát zla. Můžeme přestat být starostlivými a přestat se bát a zažít Boží mír. Na to se ještě vrátíme na konci.

Pak si všimněte, co říká Bůh. Říká: „Král Izraele, Pán, je uprostřed vás.“ To byla velká naděje Izraele, že? Pokud čtete zpět v Starém zákoně, začínáte číst Genesis – jak vzniká lidstvo, a pak se to zužuje na Abrahama a Bůh povolává tento lid a pak jsou zotročeni. A pak je vysvobozuje ze otroctví a žijí mimo pouta Egypta. A co začnou říkat? „Chceme krále jako národy kolem nás!“ A Bůh říká: „Nechtějte, protože ten král bude zotročovat vaše syny a bude to pro vás špatně dopadnout. A proč chcete krále, když jsem váš Král?“ A přesto jdou: „Ne, ne, dejte nám krále!“ A tak jim dává krále. A jsme zde, asi čtyři nebo pět set let poté, co Izrael má krále, a pojďme se podívat, jak jim to jde. Království je rozděleno mezi sever a jih; došlo k mnoha povstáním a vzpourám. Dokonce i muž podle Božího srdce selhal takovým způsobem, že Bůh proklíná zbytek jeho domu a jeho děti v jeho linii pro jeho cizoložství a vraždu! Izraelovi to nefunguje dobře! A tak je toto zaslíbení: „Přicházím k vám. Budu váš Král, jak jsem vždy slíbil, že budu.“

Tyto nejsou jen slova

Připomíná mi to příběh, který jsem nedávno četl, o ženě, která byla vdaná, měla pár dětí a skvělé manželství podle všeho. A jednoho dne prostě vstala a odešla. Řekla: „Nemohu tohle dál dělat,“ a odešla. Její manžel byl zdrcený a neustále jí volal, děti byly u telefonu, a říkal: „Jen s nimi promluv.“ A ona vždycky zavěsila. Nakonec ji dokázal vypátrat a zjistit, kde je, a za velké osobní náklady – finanční, emocionální, fyzické a všechny ostatní – ji najde, přijde k ní a říká: „Miluji tě. Prosím, přijď zpátky!“ A ona se zhroutila v jeho náručí. A on řekl: „Volali jsme ti. Psali jsme dopisy. Proč žádný z těch věcí neměl žádný dopad?“ Řekla: „Dříve to byly jen slova. Pak jsi přišel.“

A to je to, co je zde slíbeno Izraeli. To nejsou jen slova. „Pán, váš Král, přijde uprostřed vás.“ A touha Izraele po králi je naší touhou, není tomu tak? Žijeme v rozděleném, nesouvislém a odcizeném věku. Není to fascinující, že s věkem největší komunikační schopnosti mezi našimi chytrými telefony, počítači a iPady, jsme možná nejvíce odcizeným věkem, co kdy žil. A toužíme po někom, kdo nám řekne, kam jdeme, jak se tam dostaneme, jak to vypadá, když se tam dostaneme. Toužíme po králi. Toužíme po někom, kdo nám řekne, co máme dělat, ale kvůli hříchu zároveň nechceme, aby nám někdo říkal, co máme dělat. Velmi nedůvěřujeme autoritám v našem věku, někdy právem. Možná jste byl zneužit někým, kdo byl v pozici autority. Možná jste trpěl rukou někoho, kdo byl v pozici autority. To je skutečné. Ale v našich srdcích všichni nesnášíme autority nad námi. A Bůh říká: „Já jsem Král, komu můžete důvěřovat. Přijdu k vám. Nejsem jako ostatní autority. Nezklamu vás. Jsem Ten, kdo přichází k potupeným lidem, aby s nimi šel po cestě.“

Žádný strach

A to nás vede k poslednímu verši zde, verši 16. Žádný strach – naše třetí podhlava. „V ten den bude řečeno Jeruzalému: ‚Neboj se, ó Sione; neoslabuj své ruce.‘“ Co je „ten den“? Čteme o tom všude ve Starém zákoně, „v ten den; v ten den“. Myslím, že zde má konkrétní odkaz. Přemýšlejte o tom takto. Když stojíte a díváte se na hory ze strany, vypadají jako vrcholy jako tento – nahoru a dolů. Když stojíte na jednom z nich, všechny vypadají jako jeden vrchol hory. Takto se Zachariáš dívá na příchod Ježíše v budoucnosti. Příchod Ježíše je jako ten první vrchol hory nejbližší k němu; první příchod Ježíše. Druhý příchod Ježíše je jako ten vrchol hory v dálce. A on je spojuje oba, když se dívá dolů koridory času. A říká: „Přichází den, kdy to vše skončí“ a ten den začal prvním příchodem Ježíše. On zahájil království. Přinesl Boha blízko. Přišel k nám. Už to nebyly jen slova; byla to přítomnost. Byl to Ježíš, který je Bůh s námi. A pak se dívá dopředu na ten den, na který všichni čekáme. Ten den, kdy vše, co je nyní v podobě slibu, se stane skutečností. Když víra ustoupí zraku a my vše uvidíme svýma očima, co prorok nám nyní ukazuje v obrazech a stínech. Ten velký den, kdy vše, co nás odlučuje od Boha, co nás stydí v jeho přítomnosti, co nás stydí v přítomnosti druhých, bude pryč, pryč, pryč. Říká: „V ten den bude řečeno: ‚Neboj se.‘“

Nedělej si starosti

A všimněte si, jak to říká. „Neztrácejte sílu ve svých rukou.“ Jeden komentátor to vysvětluje takto. Říká: „Ruce, které ochabnou, popisují v Písmu zoufalství nad okolnostmi, které člověka činí neschopným fungovat.“ Zoufalství nad okolnostmi, které člověka činí neschopným fungovat. Už jste někdy takhle cítili? Už jste někdy zhlédli na svůj život, možná se podívali na hanbu ve svém životě, a řekli: „Nechci ani vstát z postele ráno“? Bůh o tom ví. Říká, že to je to, co znamená mít slabé ruce. A říká: „Neztrácejte sílu ve svých rukou.“ Proč? Kvůli tomu, co učiní v ten den. Víte, co bylo Ježíšovým oblíbeným „nezachovej“? Můžeme si myslet na mnoho věcí. Myslím, že někdy se takhle mýlíme, když uvažujeme o Ježíšovi jako o jakémsi kazisvětovi, který vždy a navždy říká: „Nezachovej.“ Měl toho hodně co říct. Ale jeho oblíbené „nezachovej“ bylo: „Neboj se. Nelekej se.“ To bylo to, co řekl, abychom nedělali, více než cokoli jiného, v naplnění tohoto verše. A Bůh říká: „Když přijde zoufalství, když necítíte, že chcete vstát, když jste zdrceni svými okolnostmi,“ říká: „Nezoufejte. Přichází den, kdy už nebude více zoufalství. Myslete na to. Žijte z toho.“ K tomu se vrátíme jen za chvíli.

Co to znamená? Řekl jsem, že se na to všechno vrátíme jen za chvíli. Tady je ta chvíle. Co to všechno znamená? Jak vidíme Ježíše zde? Myslím, že existuje tolik způsobů. Co nemůžeme minout, je to, že Bůh zde splnil své zaslíbení v příchodu Krista. Můžeme začít se soustředit na Něho místo na příběh a vyprávění, které nám říká hanba. Můžeme začít se soustředit na Jeho život, Jeho dokonalý život. Jeho život, který Ho nakonec vedl k ukřižování, ale život plný lásky, soucitu, trpělivosti a něžnosti s hanbou zatíženými lidmi, jako jsme my. Pokud se divíte, zda někdo rozumí vaší hanbě, je to On. A pokud se divíte, zda vás Bůh miluje, pokud se cítíte bezcennými, pokud se cítíte, že nepatříte, Ježíš říká: "Patříte. Patříte Mně. Přišel jsem pro vás." On přichází k nám a pak Ježíš je ten, kdo konkrétněji odnímá náš strach. Jak mohl Bůh učinit tyto sliby? „Nikdy, nikdy už nebudete mít strach." Protože čeho se máme nejvíce bát, Ježíš přijal na naše místo. On je Král uprostřed nás, který byl zaslíben, že? On je Král králů a Pán pánů. Narodil se jako Král Židů. Dokonce i Herodes o tom slyšel, pohanští vládce. Ale On je Král, který přichází a nevypadá jako ostatní králové. On je Král, který přichází v slabosti, v utrpení, a nakonec umírá nahý a hanbou zatížený.

Proč? Protože od prvního páru v zahradě byli nahý a hanbou zatíženi, všichni jsme cítili tu hanbu. Všichni jsme způsobili tu hanbu v životě někoho jiného. A bylo zapotřebí druhého a většího Adama, Ježíše, aby vstoupil do naší hanby, aby přijal na sebe naši nahotu a zemřel na tom kříži, aby „nesl naši hanbu a posměch hrubý“. To je důvod, proč nemůžeme mít žádný strach. Největší strach, který bychom kdy měli mít, je strach z Božího soudu, který všichni právem zasloužíme, který Izrael právem zasloužil. A když Bůh slibuje: „Udělám způsob, aby to už nikdy nebyl strach pro vás“, to je splněno v Kristu, v Jeho prvním příchodu.

Hanba nezemře snadno, že? Nelze ji jen tak přát. Nemůžeme prostě myslet šťastné myšlenky. Potřebujeme vědět, že někdo je s námi uprostřed toho. A opět, to se vrací k Ježíšovi. On si přeje vítat lidi s velkou hanbou. Správnou nebo nesprávnou hanbou. On si přeje vítat modláře, sebepravedlivé lidi; lidi, kteří to znovu a znovu pokazili a stále to dělají. Říká: „Přijďte ke Mně. Jsem ten, kdo vítá lidi jako vy. Nejste sami a nikdy nebudete.“ Proto už nikdy nemůžeme mít strach.

Žádná potřeba předstírat více

To je jeden ze způsobů, jak můžeme bojovat proti hanbě a starostem, když si uvědomíme, že Ježíš odstraňuje všechen strach z našich životů. A když to dělá, vytváří z nás lidi, kolem kterých se lidé nemusí bát. To je jeden z problémů, se kterými se potýkáme jako křesťané v církvi, není to? Předstíráme hodně. A problém s předstíráním je, že v tom můžete být dobří. Ale Bůh zná naše srdce, ne? A říká: „Nemusíte už předstírat.“ Nikdo tady nemusí mít strach z toho, že ostatní zjistí, že jste to pokazili. Dobře? Všichni jsme to pokazili. Každý týden! Neustále! A pokaždé, když to vidím v životě někoho jiného jako pastor, jsem připomínán velikosti Jeho milosti a trpělivosti pro hříšníky a neúspěšné lidi, jako je každý, kdo se na mě dívá a jako muž, který stojí před vámi. Všichni, všichni, všichni jsme to pokazili. A Bůh říká: „Dal jsem svého Syna za hanbu na vaše místo, abyste nikdy neměli čelit tomu.“ A když to chápeme, když to hluboko zapadne do našich srdcí, stáváme se lidmi, kolem kterých ostatní nemusí mít strach. A to je smrt hanby, když máme takovou kulturu.

Jak tedy Ježíš, u nás, ukončuje naši hanbu? Hanba nad námi vykonává autoritu, není tomu tak? Je to hrozné. Přemýšlejte o tom takto. Kolik věcí jste udělal tento týden, které byly motivovány hanbou? Měli jste vzpomínku z minulosti a ovlivnila rozhodnutí, které jste učinil. Řekli jste si: „Neudělám to, protože si pamatuji, jak to cítím, a udělám místo toho toto, protože nechci se vrátit k tomu okamžiku.“ Vykonává nad námi autoritu a žijeme hluboce frustrované, úzkostné životy. A co Ježíš dělá, je to, že přichází a říká: „Já jsem ten, kdo přináší ten den do přítomnosti.“ Jak hanba zemře v našich životech? Když si stále více uvědomujeme, že vzkříšení Krista bylo pouze prvním dílem jednoho děje. Pojďte se mnou sem. Vzkříšení Krista bylo prvním dílem jednoho děje, jednoho svět-shazujícího, svět-měnícího děje, v jehož středu žijeme. A když se vrátí a budeme vzkříšeni z mrtvých, to bude pouze druhý díl toho děje, který začal na Kalvárii před 2 000 lety. A když žijeme v očekávání toho, to bylo to, co Pavel myslel, když řekl: „Náš vnější člověk se rozkládá, ale náš vnitřní člověk je obnovován denně.“ Čím? Vzkříšenou mocí Ducha svatého.

Co tedy dělá Ježíš, aby ukončil naši hanbu? Říká: „Byli jste vzneseni se mnou! Nejste už, kým jste býval. Nejste definováni tím, čím byla vaše hanba v minulosti. Nyní jste definováni jako někdo, kdo je uvnitř vás a projevuje se životem z vzkříšení, který jednoho dne uvidí celý kosmos.“ Síla Ježíšova vzkříšení není jen zázrak, který oslavujeme na Velikonoce. Je to každodenní realita, kterou máme přivlastňovat si vírou, abychom žili pro Krista a zabili vše, co nám bere potěšení z něho. Velmi jednoduše řečeno, protože kazatelé milují množit slova, žijte z budoucnosti v současnosti právě teď. To je jeden z hlavních způsobů, jak Ježíš bude jednat s vaší hanbou. Říká: „Definoval jsem vás v budoucnosti jako vzkříšenou bytost“ a to je současná realita vírou a mocí Ducha svatého, abyste se mohli změnit a já se mohu změnit. To je místo, kde žijeme. To je příběh, který nám Ježíš vypráví. Pravdivý příběh.

Musí začít jiný příběh

A tak zde je otázka pro nás všechny tento týden. Komu budeme naslouchat? Hanbě v minulosti, jiným hlasům, které nám říkají jeden příběh, nebo Bohu, Ježíšovi, který nám říká jiný příběh? Komu budeme naslouchat? Komu nasloucháme, to bude určovat, jak žijeme. Připomíná mi to scénu z jedné z mých oblíbených her, Les Misérables od Victora Huga. Je tam neuvěřitelná scéna, kde bývalý zločinec, Jean Valjean, dostává od biskupa odpuštění. Ukradl, biskup ho přijal, on kradne biskupovo stříbro. Policisté přicházejí a jsou připraveni odvést Jean Valjeana pryč a biskup říká: „Ne, ne, ne. Ve skutečnosti jsem mu to půjčil.“ A Valjean se ho ptá: „Proč?“ A on říká: „Odpouštím vám.“ A Valjean je tak překonán biskupovým odpuštěním, že zpívá tuto krásnou píseň: „Co jsem udělal?“ A smysl písně je, že bude žít nový život. A poslední řádky této písně zachycují to, co si myslím, že nám chce Zephaniah říct dnes večer. Zní takto: „Sahám, ale padám, a noc se uzavírá. A zírám do prázdna víru mých hříchů. Teď uteču z tohoto světa, ze světa Jean Valjeana. Jean Valjean je nyní nic, musí začít jiný příběh.“

To je poselství kříže. Pro nás všechny a naši hanbu, musí začít jiný příběh. A zde je dobrá zpráva. Začal před 2 000 lety. Můžeme říct s Valjeanem: „Ten starý my jsme nic nyní, protože v Kristu začal jiný příběh.“ Konec tohoto příběhu je vzkříšení – minulost a budoucnost. A konec tohoto příběhu je tedy konec hanby. Pojďme se pomodlit.

Otcovo, dnes večer to tak intenzivně cítíme. Cítíme svou hanbu a potřebujeme další příběh, který by ji nahradil. A radujeme se, že když posloucháme Tvé Slovo, neslyšíme přemýšlení nějakého starověkého blízkého východního mystika. Slyšíme Tvá slova, která nás přetvořila, dala nám nový život a proto nám dala pravý příběh, podle kterého můžeme žít po zbytek našich životů. Udělej to pro nás tento týden, prosíme, ve jménu Jezukristově, amen.