Původ víry Pavla

Panství Ježíše (část 5)

Od Johna Greshama Machena

Jistě samotný fakt, že křesťané používali titul, který byl také používán v pohanských kultech, nezakládá žádnou závislost na pohanství. Neboť titul "Pán" byl téměř stejně dobře zaveden jako označení božství jako termín "Bůh". Ať už byl původ náboženského použití tohoto slova jakýkoli, toto použití se stalo součástí řeckého jazyka. Misionář, který chtěl zvěstovat jednoho pravého Boha, byl povinen, mluvil-li řecky, použít termín "Bůh", který ovšem byl používán v pohanské religii. Takže pokud chtěl označit Ježíše jako Boha nějakým slovem, které by ho zároveň odlišilo od Boha Otce, byl povinen použít slovo „Pán“, ačkoli toto slovo také bylo používáno v pohanství. V žádném z těchto případů použití řeckého slova nezahrnovalo sebemenší vliv koncepcí, které byly připojeny k tomuto slovu v polytheistickém náboženství.

Existoval však mnohem silnější důvod pro použití řeckého termínu "Pán" pro Ježíše, než jaký se nacházel v jeho obecném rozšíření mezi řecky mluvícími lidmi. Náboženské použití tohoto termínu nebylo omezeno pouze na pohanské kulty, ale objevuje se také, a pokud vůbec více zakořeněno, v řeckém Starém zákoně. Slovo "Pán" je použito Septuagintou k překladu "Jahve" hebrejského textu. Bylo by zcela irelevantní diskutovat o důvodech, které vedly překladatele k volbě tohoto konkrétního slova. Bezpochyby bylo vyžadováno nějaké slovo pro "Pána" kvůli asociacím, které se již shlukly kolem hebrejského slova. A mohou být navrženy různé důvody pro volbu "kyrios" spíše než nějakého jiného řeckého slova znamenajícího "pán". Možná lépe vyjádřila kořenový význam "kyrios" myšlenku, která byla zamýšlena; snad také již bylo připojeno náboženské významu k "kyrios", které ostatní slova neměla. V každém případě, ať už byl důvod jakýkoli, "kyrios" bylo slovo, které bylo zvoleno.

A tato skutečnost je velmi důležité. Neboť mezi čtenáři Septuaginty se křesťanství poprvé rozšířilo. Septuaginta byla Biblí židovských synagog, a v synagogách bylo její čtení slyšeno nejen Židy, ale také davy pohanů, "bohafearers" z Knihy Skutků. Právě s "bohafearers" začala pohanská mise. A dokonce tam, kde byli pohanští konvertité, kteří neprošli vůbec školou synagogy v samém raném období - snad takoví konvertité byli málo - i tehdy byla Septuaginta okamžitě použita v jejich instrukci. Když tedy křesťanští misionáři použili slovo "Pán" pro Ježíše, jejich posluchači věděli okamžitě, co myslí. Věděli okamžitě, že Ježíš zaujímá místo, které je přiděleno pouze Bohu. Neboť slovo "Pán" je použito nesčetněkrát v řeckých písmech jako nejposvátnější jméno smluvního Boha Izraele, a tyto pasáže byly volně aplikovány na Ježíše.

Toto použití termínu "Pán" v Septuagintě, s aplikací septuagintních pasáží na Ježíše, které se objevuje jako samozřejmost v listech Pavla, mělo pro ranou křesťanskou misi mnohem větší význam než použití termínu v pohanských kultech. A vrhá mnohem více světla na původní význam termínu aplikovaného na Ježíše. Ale pohanské použití je zajímavé, a jeho výklad Boussetem a ostatními by měl být vděčně přijat. Důležitý fakt byl stanoven stále více a více pevněji moderním výzkumem - fakt, že řecké slovo "kyrios" v prvním století našeho letopočtu bylo, všude tam, kde se rozšířil řecký jazyk, zřetelně označení božství. Obvyklé použití slova přetrvávalo; slovo stále vyjadřovalo vztah, který pán udržoval vůči svým otrokům. Ale slovo se stalo charakteristicky náboženským termínem, a je v náboženském smyslu, zejména tak, jak je fixováno Septuagintou, že se objevuje v Novém zákoně.

Takže není v souladu s novozákonním používáním, když Ježíš je nazýván určitými osobami v moderní církvi "Pánem", spíše než "Mistrem". Někdy, snad, je toto používání přijímáno vědomě v protestu proti novozákonnímu pojetí božství Kristova; Ježíš je nazýván jako "Mistr", velmi podobně, jako vůdce školy umělců je nazýván "Mistrem" svými stoupenci. Nebo také slovo znamená pouze toho, jehož příkazy mají být uposlechnuty. Ale někdy je moderní móda přijímána oddanými muži a ženami s představou, že anglické slovo "Pán" bylo opotřebováno a že použití slova "Mistr" je bližším přístupem k významu řeckého Testaments. Tato představa je falešná. Při překladu novozákonního označení Ježíše by člověk neměl chtít vrátit se k původnímu významu slova "kyrios". Neboť řecké slovo již prošlo vývojem a jako aplikované na Ježíše v Novém zákoně bylo jasně náboženským termínem. Mělo přesně ty náboženské asociace, které nyní vlastní naše anglické slovo "Pán". A to z velmi stejného důvodu. Náboženské asociace anglického slova "Pán" jsou způsobeny biblickým používáním; a náboženské asociace novozákonního slova "kyrios" byly také způsobeny biblickým používáním - používáním Septuaginty. Křesťan by si měl pamatovat, že "trochu znalostí je nebezpečná věc". Rovnoměrné nahrazení "Mistrem" za "Pána" při mluvení o Ježíši má pouze falešný vzhled svěžesti a originality. Ve skutečnosti to někdy znamená odchýlení se od ducha novozákonního používání.

V souladu s tím, Bousset vykonal službu tím, že jasně osvětlil náboženský význam slova "Pán". Ale nezdařilo se mu vysvětlit použití tohoto slova na Ježíše.

Dále se navíc objevují potíže s Boussetovou teorií. Termín "Pán" aplikovaný na Ježíše a náboženské postoje vůči Ježíši vyjádřené tímto termínem vznikly podle Bousseta v setkáních komunit, jako je ta v Antiochii, a pod vlivem pohanských koncepcí. Ale Boussetovo vysvětlení původu paulinismu dosud nebylo zcela předloženo. Paulinismus je něco mnohem víc než extatické uctívání kultovního boha; osobní vztah ke Kristu dominuje každému oddělení života apoštola.

Bousset tento fakt uznává. Náboženské pojetí Pavla, jak přiznává, je něco mnohem víc než náboženství, které bylo vyjádřeno v setkáních antiochijské církve. Ale předpokládá, že ostatní prvky Pavlovy nábožnosti, byť jsou dalekosáhlé, měly alespoň svůj počátek v kultu. Zde se nachází jeden z nejméně věrohodných prvků celé konstrukce. Bousset podcenil individualistický charakter Pavlovy nábožnosti. Alespoň se mu nepodařilo prokázat, že Pavlov život „v Kristu“ nebo „v Pánu“ byl vyprodukován vývojem z extatických zkušeností v setkáních antiochijské církve.

Ale pokud se individualistická nábožnost Pavla vyvinula z „kultu“, jak se to stalo? Jak má být vysvětleno zavedení nových prvků? Bousset se tohoto problému ujal s velkou svědomitostí. A snaží se ukázat, že náboženské pojetí Pavla, jak se objevuje v listech, se vyvinulo z kultovní nábožnosti Antiochie identifikací „Pána“ s „Duchem“ a zobecňováním a etizací pojmu činnosti Ducha.

Nauka Pavla o Duchu, věří Bousset, byla odvozena z pohanské mystické nábožnosti helénistického věku. Úplně stranou od otázky terminologie - i když Bousset považuje Reitzensteinovy argumenty za v podstatě správné - byl základní pesimistický dualismus Pavla založen, podle Bousseta, na tom široce rozšířeném typu myšlení a života, který se objevuje v mysterijních náboženstvích a v hermetických spisech. Podle tohoto pesimistického způsobu myšlení nemohla být spása nikdy dosažena lidskou přirozeností, dokonce ani s božskou pomocí, ale pouze zcela novým začátkem, vytvořeným nahrazením božské přirozenosti za starého člověka. Podle apoštola Pavla, pokračuje Bousset, byl tento nadpřirozený koncept, tento koncept dominance božské moci v novém životě, rozšířen daleko za hranice kultu nebo vizionářských zkušeností; Duch byl učiněn vládnoucím principem života křesťana; nejen proroctví, jazyky, léčení a podobně, byly nyní považovány za ovoce Ducha, ale také láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost, sebekontrola. Ale toto Pavlovské rozšíření činnosti Ducha, trvá Bousset, nezahrnovalo sebemenší oslabení nadpřirozeného charakteru, který byl charakteristický pro původní koncept; Duch, který produkoval lásku, radost, pokoj, měl stejně málo společného s lidským duchem jako Duch, který přiměl lidi mluvit jazyky. A nadpřirozený charakter, který se zde objevuje v oslavě, byl odvozen, uzavírá Bousset, z mystické pohanské nábožnosti helénistického věku.

Tento spor již byl projednán a jeho slabost byla poukázána. Pavlovo učení o Duchu nebylo odvozeno od soudobého pohanství. Ale výklad Boussetovy teorie ještě nebyl dokončen. Duch, jehož aktivity Pavel rozšířil do nejvnitřnějších prostorů života křesťana, byl identifikován Boussetem jako „Pán“ (2. Kor. 11, 17). Tato identifikace měla důležitý vliv na oba prvky, které byly spojeny; měla důležitý vliv na pojetí jak „Pána“, tak „Ducha“. Pokud byl „Pán“ identifikován nebo přiveden do velmi blízkého vztahu s Duchem a pokud aktivita Ducha zasahovala do celého života, pak „Pán“ už nemohl být pro Pavla pouze kultovním bohem, který byl přítomen na shromážděních církve. Naopak, musel být přítomen všude, kde byl přítomen Duch - to znamená, musel být tím, v čem křesťan žil, se pohyboval a měl své bytí. Tak mohl Pavel vytvořit úžasnou frázi „v Kristu“ nebo „v Pánu“, pro kterou Bousset připouští, že není žádná analogie v pohanském náboženství. Na druhou stranu, pojetí Ducha, věří Bousset, bylo nutně modifikováno jeho spojením s „Pánem“. Identifikací s konkrétní osobou, která žila jen několik let předtím, dostal „Duch“ osobní kvalitu, kterou jinak neměl. Nebo, abychom to řekli jinak, Pavlova fráze „v Pánu“ není přesně totožná ve významu s frází „v Duchu“; má zvláštní osobní charakter. „Toto pozoruhodné míchání abstrakce a osobnosti,“ říká Bousset, „toto spojení náboženského principu s osobou, která zde chodila po zemi a zde utrpěla smrt, je fenoménem zvláštní moci a originality.“

V tomto bodě je Bousset v nebezpečí, že bude nevěrný základním principům své rekonstrukce; je v nebezpečí, že přivede Pavlovu nábožnost do souvislosti s konkrétní osobou Ježíše. Ale on nebezpečí detekuje a vyhýbá se mu. Nesmí se předpokládat, říká, že Pavel měl nějaký velmi jasný dojem z charakteristik historického Ježíše. Neboť kdyby měl takový dojem, nikdy by nebyl spojil Ježíše s abstrakcí jako Duch. Všechno, co ho zajímalo, bylo tedy fakt, že Ježíš žil a zejména že zemřel.

Přesto se předpokládá, že tyto holé fakty stačily k tomu, aby daly Pavlovi pojmu Ducha-Pána onu zvláštní osobní kvalitu, která vzbuzuje Boussetovo obdivování! Pravdou je, že Bousset se v tomto bodě setkává s obtížemi, které číhají na každé naturalistické vysvětlení vzniku Pavlovy nábožnosti. Problém je v tom, že úzké spojení Pavla s historickým Ježíšem je historikem naléhavě vyžadováno, aby dalo Pavlovi vztahu k Kristu onu vřelou, osobní kvalitu, která září z každé stránky listů; zatímco na druhé straně je stejně naléhavě vyžadováno široké oddělení Pavla od historického Ježíše, aby Pavel nebyl omezován historickou tradicí při povýšení Ježíše k božské důstojnosti a při spojování s Duchem Božím.

Moderní kritika osciluje mezi oběma požadavky; snaží se zachovat práva každého z nich. Bousset je více ohromen druhým požadavkem; Wernle, jeho oponent, je více ohromen prvním. Ale oba se stejně mýlí. Ve skutečnosti existuje pouze jeden způsob, jak se vyhnout obtížím. Je to starý a radikální způsob. Ale svět vědy se k němu může nakonec vrátit. Základní obtíž při vysvětlování původu paulinismu nikdy nezmizí, pokud bude ignorována; nikdy nepodlehne kompromisům žádného druhu. Zmizí pouze tehdy, když bude Ježíš uznán jako skutečně to, čím ho Pavel předpokládá být a čím ho všechny evangelia představují - věčný Syn Boží, přišlý na zem pro spásu lidí, nyní opět sedící na trůnu své slávy a působící v srdcích svých učedníků skrze svého Ducha, jak může působit pouze Bůh. Takové řešení nebylo nikdy tak nepopulární jako dnes. Přijetí tohoto řešení bude znamenat kopernikánskou revoluci v mnoha oblastech lidského myšlení a života. Ale odmítnutí takového přijetí zanechalo historický problém, který dosud nebyl vyřešen.

V jednom okamžiku, jak přiznává Bousset, byla Pavelova náboženství založena na historickém faktu. Bylo založeno na smrti Ježíšově. Ale Pavelovo výkladu smrti Ježíšovy bylo podle Boussetova názoru odvozeno v důležitých podrobnostech z tehdejší pohanské náboženství; představa Pavelova o umírání a vzkříšení s Kristem byla utvořena pod vlivem rozšířeného pohanského pojetí umírajícího a vzkříšeného boha. Toto tvrzení se stalo poměrně běžným mezi nedávnými vědci; materiál na podporu tohoto tvrzení byl shromážděn v pohodlné formě M. Brücknerem. Ale ve skutečnosti jsou důkazy na podporu tohoto tvrzení velmi slabé povahy. Přehled helénistického náboženství, který byl proveden v kapitole VI, odhalil skutečnost, že někteří bohové, zejména Attis, Adonis a Osiris, byli nejprve představováni jako umírající a poté jako vzkříšení. Podobnost těchto postav k sobě navzájem může být vysvětlena hypotézou, že všichni původně byli bohy vegetace, jejichž smrt a vzkříšení představovaly uvadání vegetace na podzim a její obnovu na jaře. Na první pohled se paralela mezi těmito bohy a Ježíšem může zdát nápadná. I Ježíš byl představován jako umírající a jako se vrací k životu. Ale jaký je význam této paralely? Může znamenat, že celý novozákonní příběh o smrti a vzkříšení Ježíšově byl odvozen z těchto mýtů vegetace? Takového závěru dospěli někteří moderní vědci. Ale samozřejmě je tento závěr absurdní a není podporován Boussetem. Základní historicita víry v jeho vzkříšení mezi jeho blízkými přáteli stojí příliš pevně, než aby byla otřesena jakoukoliv teorií závislosti na pohanském mýtu. Tímto způsobem argumentace vyvozená z paralely mezi novozákonním příběhem a pohanským mýtem umírajícího a vzkříšeného boha dokazuje příliš mnoho. Pokud vůbec něco dokazuje, pak dokazuje, že novozákonní příběh o vzkříšení byl odvozen z pohanského mýtu. Ale takový názor nebyl dosud zastáván žádnými vážnými historiky. Proto bude nutné uznat, že paralela mezi vírou, že Adonis a Osiris a Attis zemřeli a vzkřísili, a vírou, že Ježíš zemřel a vzkřísil, nebyla vytvořena závislostí jednoho příběhu na druhém. Proto bude nutné uznat, že paralela neznamená vždy vztah závislosti. A pokud tomu tak není v jednom bodě, pak snad tomu tak není ani jinde.

Ale Bousset bude trvat na tom, že ačkoli novozákonní příběh o smrti a vzkříšení Ježíšově nebyl původně vytvořen pohanskou mytologií, přesto vliv pohanského pojetí se projevil v interpretaci, kterou Pavel připojil k příběhu. Pavel věřil, že křesťan sdílí osud Kristův - zemřel s Kristem a vzkřísil s Kristem. Podobné pojetí se však objevuje v pohanských náboženstvích. Klasický výraz této myšlenky se objevuje v často citovaných slovech, která uvádí Firmicus Maternus: "Buďte dobré mysli, vy zasvěcení, neboť Bůh je zachráněn; neboť nám bude spása z těžkostí."

Je však třeba pamatovat na to, že svědectví Firmica Materna je velmi pozdní a že důkazy pro rozšíření tohoto pojetí v raném období jsou poněkud skromné.

Důvěřivá tvrzení nedávných autorů týkajících se těchto záležitostí jsou nicméně přímo úžasná. Laické čtenáře mohou snadno získat dojem, že badatel může rekonstruovat pojetí umírajícího a vzkříšeného boha a podíl věřících na jeho smrti a vzkříšení na základě nějakého obrovského množství informací v dochovaných pramenech. Ve skutečnosti tomu tak není. Informace o tomto pojetí, které máme k dispozici, jsou velmi skromné a většinou pocházejí z doby dlouho po Pavlovi. Bylo by přílišné tvrdit, že pojetí umírajícího a vzkříšeného boha s jeho náboženským významem nebylo přítomno před Pavlovo dobou. Například egyptský text citovaný Er-manem, který spojuje blaho věřícího s blahobytem Osirise: "Stejně jako žije Osiris, tak bude žít i on." Je pravděpodobné, že podobné představy byly spojeny také s truchlením a následným radováním se nad Attisem a Adonidem. Pokud toto pojetí existovalo v předpaulovské době, neznamená to, že bylo běžné. Jeho rozšíření bylo v posledních letech enormně přeháněno. Proti takovýmto přeháněním J. Weiss — který jistě nemůže být obviněn z nedostatku sympatií s metodami srovnávacího náboženství aplikovanými na Nový zákon — vhodně upozornil na 1. Kor 1, 23. Ukřižovaný Kristus, říká Pavel, byl "pro pohany pošetilostí". To nevypadá, jako by pohané, mezi nimiž Pavel působil, byli velmi obeznámeni s představou umírajícího boha. Pokud by byly Brücknerovy argumenty správné, pokud by pojetí umírajícího boha bylo v Pavlově době stejně běžné, jak Brückner předpokládá, kříž by nebyl "pro pohany pošetilostí"; naopak by se im seemedlo pohanům jako nejpřirozenější věc na světě.

Ale i kdyžby časný výskyt koncepce umírajícího a vzkříšeného boha s jeho náboženským významem byl lépe zaveden než je, závislost Pavla na této koncepci by nebyla v žádném případě dokázána. Protože Pavlova koncepce je zcela odlišná. Jeden rozdíl je samozřejmě dokonale zřejmý a je obecně uznáván - Pavlův Kristus je zobrazen jako umírající dobrovolně a umírající pro lidi. On "mne miloval," říká Pavel, "a vydal se pro mne." Nic podobného této koncepci není v případě pohanských náboženství. Osiris, Adonis a Attis byli zaskočeni svým osudem; Ježíš dal svůj život svobodně. Rozdíl je ohromný; zahrnuje samotné srdce Pavlovy nábožnosti. Jak vznikl tento rozdíl? Odkud byla odvozena Pavlova koncepce milosti Kristovy? Byla odvozena od Ježíše Samého? Byla odvozena z poznání, které měl Pavel o charakteru Ježíšově? Předpoklad by se mohl zdát přirozeným. Ale bohužel, z hlediska Boussetova, musí být odmítnut. Neboť kdyby měl Pavel nějaké znalosti o Ježíšově skutečném charakteru, jak by mohl někdy předpokládat, že Ježíš, pouhý člověk, byl nebeským Pánem?

Další rozdíl je ještě mnohem zásadnější. Smrt a vzkříšení pohanských bohů byla záležitostí kultu; smrt a vzkříšení Pavlovského Krista byla historickým faktem. Bylo pozorováno v přehledu helénistického náboženství, že kulty v pohanských náboženstvích byly mnohem pevněji zakotveny než mýty; podle názoru moderních vědců byly mýty odvozeny z kultů, nikoli naopak. Takže v případě „umírajících a vzkřísených bohů“ je člověk především zasažen zcela plynulým charakterem mýtů. Příběh o Attisovi je například vyprávěn v mnoha odlišných formách a zdá se, že mezi Attisovými uctívači nebyl nejmenší zájem o stanovení jakéhokoli autentického účtu smrti a vzkříšení boha. Zejména „vzkříšení“ boha se v mýtech o Attisovi, Adonidovi a Osirisovi téměř neobjevuje. Skutečná smrt a vzkříšení se vyskytovaly pouze v kultu. Každý rok v březnu viděli Attisovi uctívači v Římě nejprve boha ležícího mrtvého, jak byl zastoupen jedlem, a pak se radovali z jeho vzkříšení. Smrt a vzkříšení nebyly téměř chápány jako události, které se staly jednou provždy dávno. Byly spíše chápány jako dějící se při každém oslavování festivalu.

Pavlovské pojetí smrti a vzkříšení Krista je zcela odlišné. Boussetem je ovšem rozdíl částečně zastřen; Bousset se snaží ukázat, že Pavlovské pojetí umírání a vzkříšení věřícího s Kristem bylo odvozeno z oslavování svátostí. Ale nemohla být větší chyba. Co je nejzjevnější ze všech listů, je historický charakter Pavlovského poselství. Náboženství Pavla bylo zakořeněno v události a svátosti byly jedním ze způsobů, jak vyjádřit význam této události. Událostí byla vykupitelská práce Krista v jeho smrti a vzkříšení.

Zde spočívá nejhlubší ze všech rozdílů mezi Pavlem a soudobým náboženstvím. Pavlínství nebylo filozofií; nebylo souborem pokynů pro útěk z bídy světa; nebylo popisem toho, co vždy platilo. Naopak, byl to popis něčeho, co se stalo. To, co se stalo, navíc nebylo skryto v temné a vzdálené minulosti. Popis toho nebyl vyvinut jako ospravedlnění pro existující náboženské formy. Naopak, smrt a vzkříšení Ježíše, na kterém byl založen Pavlův evangeliím, se stalo jen před několika lety. A fakta mohla být potvrzena dostatečným svědectvím; očití svědci mohli být vyslechnuti a Pavel se podrobně odvolává na očití svědky. Jediný odstavec, 1. Kor. 15, 1-8, stačí k umístění ohromné propasti mezi Pavlovo Krista a pohanské spasitelské bohy. Ale charakter Pavlínství nezávisí na jednom odstavci. Všude v listech Pavel vsází celý svůj život na pravdu toho, co říká o smrti a vzkříšení Ježíše. Evangelium, které Pavel kázal, byl popis něčeho, co se stalo. Pokud byl popis pravdivý, vznik Pavlínství je vysvětlen; pokud nebyl pravdivý, církev je založena na nevysvětlitelné chybě.

Poslední alternativa byla probrána v předchozí diskusi. Pokud Ježíš nebyl tím božským Spasitelem, jakým ho Pavel popisuje, jak vzniklo Pavlovo náboženství spásy? Byly probrány tři velké hypotézy a ukázalo se, že jsou nedostatečné.

Bylo ukázáno, že Pavlínství nebylo založeno na Ježíšovi moderního naturalismu; pokud byl Ježíš pouze tím, čím ho představují moderní naturalističtí historici, pak to, co je skutečně charakteristické pro Pavla, nebylo odvozeno od Ježíše. Zjištění této skutečnosti bylo významným úspěchem Wredeho a Bousseta. Ale pokud to, co je podstatné v Pavlínství, nebylo odvozeno od Ježíše, odkud bylo odvozeno?

Nevznikla, jak věřil Wrede, z předkřesťanských apokalyptických představ o Mesiášovi; neboť apokalyptický Mesiáš nebyl předmětem uctívání a nebyl živou osobou, kterou lze milovat. Nevznikla z pohanské religiozity, v souladu s briliantní hypotézou Bousseta; neboť pohanský vliv je vyloučen vlastním svědectvím Pavla a pohanské paralely zcela selhávají. Ale i kdyby paralely byly desetkrát bližší, než jsou, nebyla by tím dotčena podstata problému. Podstata problému spočívá v Pavlově vztahu ke Kristu.

Tento vztah nemůže být popsán pouhým výčtem detailů; nelze jej redukovat na nižší pojmy; je to absolutně jednoduchá a nedělitelná věc. Vztah Pavla ke Kristu je vztahem lásky; a láska existuje pouze mezi osobami. Není to skupina myšlenek, které je třeba vysvětlit, pokud má být vysvětlen paulinismus, ale láska Pavla ke svému Spasiteli. A tato láska je zakořeněna, ne v tom, co řekl Kristus, ale v tom, co učinil. On "mne miloval a vydal se za mne." Zde spočívá základ Pavlovo náboženství; zde spočívá základ veškerého křesťanství. Tento základ je potvrzen zprávou o Ježíšovi, která je podána v evangeliích, a to skutečně ve všech pramenech. Je proti tomu pouze moderní rekonstrukce. A tyto rekonstrukce se všechny rozpadají. Pavlovo náboženství nebylo založeno na komplexu myšlenek převzatých z judaismu nebo z pohanství.

Bylo založeno na historickém Ježíšovi. Ale historický Ježíš, na kterém bylo založeno, nebyl Ježíš moderní rekonstrukce, ale Ježíš celého Nového zákona a křesťanské víry; ne učitel, který přežil pouze v paměti svých učedníků, ale Spasitel, který po dokončení své vykupitelské práce stále žil a mohl být stále milován.

John Gresham Machen (1881-1937) byl americký presbyteriánský novozákonní učenec, který vedl vzpouru proti modernistické teologii v Princetonu a založil Westminster Theological Seminary a Ortodoxní presbyteriánskou církev.