Průvodce mladé ženy k harmonickému rozvoji křesťanské postavy

Průvodce mladé dámy k harmonickému rozvoji křesťanské postavy

Skutečné náboženství je v podstatě progresivní

Od Harveyho Newcomba

Velká morální a duchovní změna, kterou Písmo svaté prohlašuje za nutnou ke spáse, je srovnána Kristem a apoštoly s novým zrozením, protože je začátkem duchovního života. Termín regenerace však platí pouze pro tuto změnu na jejím počátku, který je okamžitý. Mladý konvertita proto může být velmi správně nazván apoštolem Petrem za "novorozeného dítěte". Je tedy velkou chybou předpokládat, že skutečný křesťan, který je ve správném stavu mysli, se musí ohlédnout zpět na období svého obrácení pro své nejživější a nejsilnější projevy milosti nebo pro své hlavní důkazy o tom, že je ve stavu milosti. Může být skutečně v té době více patrné, protože změna ze stavu přírody do stavu milosti je velmi velká. Přesto je tato změna nedokonalá a větší část práce "svléknutí starého člověka" - "podrobení těla a udržení pod kontrolou" - stále zbývá udělat; zatímco "nový člověk" musí vyrůst z dětské slabosti do "dospělosti dokonalého člověka v Kristu Ježíši".

Skutečné náboženství musí být proto v podstatě progresivní. To je jasným důsledkem všech obrazů používaných v Božím slovu k popisu díla milosti v srdci. Je přirovnáváno k hořčičnému semeni, které je nejmenším ze všech semen. Ale když vyroste, vzrůstá a rozšiřuje své větve, dokud se nestane největším ze všech bylin. Krása a vhodnost tohoto obrazu nebudou oceněny, pokud nezvážíme bujný růst rostlin ve východních zemích. Ale nikdy bychom neměli očekávat, že taková rostlina vyroste okamžitě do plné zralosti. Je to houba, která se otevírá plně vzrostlá, aby poprvé uviděla ranní slunce; ale stejně rychle zvadne. Přesto bychom také neměli očekávat, že taková rostlina se stane stacionární ve svém růstu, předtím než dosáhne zralosti. Pokud přestane růst, musí být u kořene červ nebo nějaká fatální nemoc, která způsobí, že se scvrkne a zemře.

Účinnost milosti je také přirovnávána k kvasu; který je ze začátku tak malý, že jeho přítomnost v mouce je stěží znatelná. Ale když začne působit, roste a rozšiřuje se, dokud není vše prokvašeno. Přesto jeho postup může být zpomalen chladem; a proces lze jen zřídka obnovit, aniž by to poškodilo produkci. Tak křesťan jen zřídka překoná škodlivé účinky odpadnutí a chladnutí ve svých zbožných citech.

Opět, milost je přirovnávána k živému prameni — studnici, z níž voda vyráží a neustále proudí. Kristus říká: „Voda, kterou dám jemu, bude v něm studnice vody, pramenící do života věčného.“ Když tyto slova vyslovil, náš Pán seděl u hluboké studnice v rozhovoru se samaritánskou ženou. Jako bylo jeho zvyklostí, čerpal poučení z okolních věcí. Upřel její pozornost od vody, která mohla uhasit pouze přirozený žízeň, k živé vodě, která osvěžuje duši. Ale ona, když ho nepochopila, chtěla vědět, jak může získat živou vodu z hluboké studnice bez něčeho, čím by ji mohl čerpat. Aby ukázal převahu vody života, řekl jí, že ti, kteří z ní pijí, ji budou mít v sobě, neustále z ní pramenící, jako z přetékající studnice.

Jednou z nejhlubších vzpomínek autorova raného života je živý pramen, který vytékal ze skály poblíž domova jeho dětství. Nejtvrdší sucho ho nikdy neovlivnilo, a v nejchladnějším období severní zimy nikdy nezamrzl. Často, když ráno vstával, až chladné větry hvízdaly kolem obydlí a vše se zdálo být uzavřeno věčným mrazem, led a sníh by kouřily kolem pramene. Tak, jako stálý proud, by měly proudit naše milosti, neovlivněné suchem nebo neplodností ostatních, tají ledové srdce kolem nás.

"Správní," říká David, "budou prospívat jako palma; poroste jako cedr v Libanonu." Palma pokračuje v růstu a zvyšování, a zachovává si svou vitalitu a plodnost možná déle než jakýkoli jiný strom. Je také známá svou schopností rozmnožovat svůj vlastní druh, její kořen produkuje velké množství výhonků; a když je zasazena u živého pramene v poušti, brzy se kolem ní najde malý les palem, které rostou. Tento strom je jedním z nejužitečnějších, každá jeho část je využita k nějakému prospěšnému účelu. "Prospívat jako palma" je tedy plné významu. To může být realizováno křesťanem pouze tehdy, když postupuje ve svém vlastním duchovním růstu, přispívá svým vlivem k nárůstu "stromů spravedlnosti" v zahradě Pána a oplývá v dílech užitečnosti.

Cedr je stálezelený strom. Neshazuje jako mnoho stromů své listí a nezůstává zjevně nežitý po polovinu roku, a pak opět na krátkou dobu bujně vyrůstá; ale jeho růst je stálý a jistý. Je neustále zelený. Růst jako cedr proto naznačuje stálý postup v božském životě.

Pobídky, které nás nutí hledat a udržovat vysoký standard zbožnosti, jsou nejvyšší, které lze představit našim myslím. Sláva Boží to vyžaduje. To je největší možné dobro. Je to projev Božích dokonalostí jeho inteligentním stvořením. Tento projev se děje tím, že jim zjevuje své dílo stvoření, prozřetelnosti a milosti a že do jejich srdcí vtiskuje svůj morální obraz. V tom spočívá jejich štěstí. Proto Bůh při podpoře své vlastní slávy projevuje nejvyšší stupeň nezištné dobroty. Nic nemůže přidat k jeho štěstí: nic nemůže ubrat. Pokud by bylo celé stvoření vymazáno a Bůh by byl jediným bytím ve vesmíru, byl by stále dokonale slavný a šťastný v sobě samém. Proto nemůže být žádného sobectví v tom, že udržuje svou vlastní slávu. Sláva Stvořitele je nezbytná pro dobro stvoření. Touha oslavovat Boha musí být tedy řídícím principem našeho chování, hybnou pružinou našich činů.

Jak ale je Boží sláva podporována naším růstem v milosti?

1. Projevuje se nám tím, že do našich srdcí vtiskuje svůj obraz a dává nám duchovní objev dokonalosti, čistoty a krásy jeho morální povahy.

2. Projevuje se ostatním, pokud udržujeme svatý život; neboť tím je zobrazen morální obraz Krista, jako se sláva slunce projevuje odraženým světlem měsíce.

3. Boží sláva je podporována tím, že jiní jsou seznámeni s bohatstvím svobodné milosti a přivedeni ke Kristu; neboť tím způsobem přijímají duchovní světlo, aby spatřili krásu a slávu Božích dokonalostí, a jeho obraz je vtisknut do jejich duší.

Máme rovněž velké povzbuzení k tomu, abychom usilovali o pokrok v božských věcech. Slovo Boží je plné zaslíbení těm, kteří usilují o vysoké úspěchy v božském poznání a svatosti. Prorok Ozeáš říká: „Pak budeme vědět, když budeme usilovat o to, abychom poznali Pána: jeho vycházení je připraveno jako ráno; a přijde k nám jako déšť, jako pozdní a raný déšť na zemi.“. Jeho vycházení pro ty, kteří usilují o to, abychom ho poznali, bude stejně určitým, pravidelným a stálým, jako každodenní návrat rána; a stejně postupným, jako slunce, když jeho paprsky vycházejí z východu a zvyšují se v jasu a intenzitě, dokud neprolijí spalující teplo a stálé, jasné světlo dokonalého dne. „Když budeme usilovat o to, abychom poznali Pána,“ naše útěchy budou stejně stálými a naše zkušenost s dobrotou Pána bude stejně určitou, jako pravidelný sled noci a dne; a naše společenství s Bohem a nárůst světla bude stejně stálým, jako postup slunce od časného svítání do poledne. Může se objevit občasné mraky; ale rychle se rozprchnou a Slunce spravedlnosti zazáří sladšími paprsky a povzbudivějším leskem.

Přijde k nám také „jako déšť, jako pozdní a raný déšť na zemi“. V Palestině déšť nespadne, jako v této zemi, ve všech ročních obdobích; ale vydatné deště sestupují, aby zavlažily půdu v době setí, aby semeno vyklíčilo a vyrostlo; a tyto deště jsou tak vydatné, že udržují vegetaci v ustáleném postupu, až téměř k sklizni, kdy „pozdní déšť“ padá, aby dokončil úrodu - aby dal tělo jádru, aby když dozraje, mohlo být plné a velké. Pokud tento pozdní déšť selže, jádro se zmenší a zmenší se, takže kvalita obilí se zhorší a množství se sníží. „Raný déšť“ v uvedeném textu by pak mohl znamenat ono „osvěžení shůry“, které duše zažívá, když „dobré semeno“ slova nejprve vyklíčí; a pokud je ho hojně a mladý konvertita „půjde dále, aby poznal Pána“, impuls, který tehdy přijme, ho ponese v ustáleném kursu duchovního růstu, dokud „pozdní déšť“ nedokončí jeho ovoce.

V zkušenosti křesťanů, kteří učinili velký pokrok v božském životě, je něco velmi podobného tomuto „pozdnímu dešti“. Po obrácení pokračují v ustáleném kursu, vždy postupují, třebaže někdy méně znatelně než jindy, jako jsou v vegetaci sezóny, kdy se zdá, že věci nedělají žádný pokrok. Ale nakonec, poté co věrně následovali, aby poznali Pána, přijímají nové pomazání shůry. Duch Pána je na ně vylit znovu, jako „pozdní déšť“, aby dokončil růst křesťanských milostí. Může se stát, že v růstu vegetace na Východě, že před „pozdním deštěm“ může být sucho tak velké, že obilí začne klesat a možná se zdá, že začne vysychat a vadnout.

Tak často, před tímto novým prožitkem, o kterém mluvím, je křesťan veden skrze velké zkoušky, často převyšující, pokud jde o sílu pokušení a moc přesvědčení, to, co předcházelo jeho prvnímu prožitku odpuštěné milosrdenství. Ale když světlo opět pronikne do jeho mysli, je vyveden do "širokého místa" a spatří "krásu Pána" a slávu jeho milosti s jasnějším viděním než předtím. Bohatství plné jistoty vniká do jeho duše a jeho pokoj teče jako řeka, která nikdy nevyschne. Má nové a jasnější zjevení slávy Boží a toho božského a nevýslovně slavného tajemství: "Bůh zjevený v těle". Jeho duše je povznesena na Božích cestách, ačkoli je sám sebou velmi ponížen a pokořen před Bohem. Vyměnil "duch otroctví" za "duch synovství". Jeho mysl je v "dokonalém pokoji, založeném na Bohu". A tento "pozdní déšť" přivádí jeho plody k zralosti. Jeho láska a radost, stejně jako všechny jeho zbožné city, jsou čistší a duchovnější, s menší příměsí lidského vášně; jeho víra je silnější, jasnější a stabilnější; jeho trpělivost je posílena; je více trpělivý, jemnější, mírnější, pokornější, důslednější ve svém temperamentu a chování vždy. Doslova a skutečně "přináší ovoce s trpělivostí"; a jeho ovoce zůstává a je vidět, k slávě Boží milosti. A u mnoha lidí se toto osvěžení často opakuje během dlouhého křesťanského života, což jim vždy umožňuje "přinášet ovoce v jejich sezóně".

Existuje něco podobného tomuto "déšť z pozdějších dnů" ve zkušenosti bible svatých, jako u Joba, v jeho zkoušce, a u Davida a Petra, po jejich pádech. Stejně tak to nacházíme v životopisech významných křesťanů, jako u Bunyana, paní Edwardsové (manželky Jonathana Edwardse), Edwarda Paysona, Jamese Brainerda, Taylora, Griffina a mnoha dalších. Paní Edwardsová po dlouhou dobu prožívala, jak řekla, "bohatství plné jistoty". Cítila "nepřerušenou a úplnou rezignaci k Bohu, s ohledem na zdraví nebo nemoc, pohodlí nebo bolest, život nebo smrt; a úplnou rezignaci na životy svých nejbližších pozemských přátel." Cítila také "sladký pokoj a klid duše, bez mráčku, který by ho přerušil; neustálou radost ze všech děl přírody a prozřetelnosti; úžasný přístup k Bohu skrze modlitbu, smysluplně s ním rozmlouvající, jako by Bůh byl zde na zemi; časté, jasné, smysluplné a okamžité odpovědi na modlitbu; všechny slzy setřené; všechny bývalé problémy a bolesti života zapomenuté, kromě zármutku pro hřích; všechno dělala pro Boží slávu, s neustálou a nepřerušenou veselostí, pokojem a radostí." Zároveň se angažovala v běžných životních povinnostech s velkou pilností, považovala je za součást Boží služby; a když to dělala z tohoto důvodu, řekla, že byly stejně příjemné jako samotná modlitba. Projevovala také "krajní úzkost, aby se vyhnula každému hříchu a splnila každou morální povinnost. Byla velmi příkladná v plnění každé společenské a relativní povinnosti; projevovala velkou neškodlivost života a rozmluvy; velkou tichost, dobrotivost a jemnost ducha; a s pozoruhodnou svědomitostí se vyhýbala všem věcem, které považovala za své vlastní nedostatky."

Ale jak tito lidé dosáhli tohoto vznešeného postavení v křesťanském životě? Přestože to bylo díky svobodné, suverénní milosti — přesto to nebylo žádným zázrakem. Pokud budeme používat stejné prostředky, můžeme dosáhnout stejného cíle; a to bez jakéhokoli znevažování naší závislosti na Bohu nebo jeho suverenity v rozdílení jeho milosti; neboť On ustanovil prostředky stejně jako cíl. Když mluví o úspěších paní Edwardsové, její manžel říká: „Paní Edwardsová dlouho rostla neobvyklým způsobem v milosti; a povznášela se, krok za krokem, k vyšší lásce k Bohu, odříkání světu a ovládání hříchu a pokušení, skrze velké zkoušky a konflikty, a dlouhodobý zápas a boj s hříchem, a horlivou a neustálou modlitbu a práci v zbožnosti, a zaujetí mysli při používání všech prostředků. Tento růst byl doprovázen nejen velkým nárůstem náboženských citů, ale také velmi viditelnou změnou vnějšího chování; zejména v životě nad světem a ve větší míře pevnosti a síly na cestě povinnosti a sebekázně; udržování křesťanského boje pod pokušeními a vítězství čas od času, pod velkými zkouškami; vytrvávání v neotřeseném, nedotčeném klidu a odpočinku, pod změnami a náhodami času, jako jsou sezóny extrémní bolesti a zjevného nebezpečí bezprostřední smrti.“

Nahrazujeme zprávy o podobných zkouškách a bojích v životech jiných. To je to, co můžeme očekávat. Souhlasí to s křesťanským životem, jak je popsán v Božím slovu. Je to „skrze mnohé soužení, že vstupujeme do království nebeského.“ To je cesta, kterou musíme jít, chceme-li tam někdy vstoupit. Musíme učinit zbožnost hlavním životním úkolem, kterému musí vše ostatní ustoupit. Musíme se zapojit do práce celou svou duší, hledíce k Kristu pro sílu proti našim duchovním nepřátelům; následujíce příklad Pavla, „zapomínaje na věci, které jsou za námi, a sahaje k věcem, které jsou před námi; usiluje o cíl pro odměnu vysokého povolání Boha v Kristu Ježíši;“ a pak přijdeme jako vítězové nakonec, „skrze něho, který nás miloval a dal se za nás.“