Dcery, zoufalství, hrůza a vysvobození

Dcery, zoufalství, strach a vysvobození

Lukáš 8:40-56

Dr. Jonathan Pennington

Naše dnešní Písmo pochází z Lukáše 8:40-56. Pokud jste schopni, prosím, postavte se při čtení Božího slova.

Když se Ježíš vrátil, dav ho přivítal, neboť všichni očekávali jeho příchod. Tehdy přišel muž jménem Jairus, představený synagogy, a padl Ježíšovi k nohám, prosil ho, aby přišel do jeho domu, protože jeho jediná dcera, dívka asi dvanácti let, umírala.

Zatímco Ježíš šel, davy ho téměř rozdusily. A byla tam žena, která trpěla krvácením po dvanáct let, ale nikdo ji nemohl uzdravit. Přišla za ním zezadu a dotkla se okraje jeho pláště, a okamžitě její krvácení přestalo.

„Kdo se mě dotkl?“ zeptal se Ježíš.

Když všichni popřeli, Petr řekl: „Mistře, lidé se tlačí a tlačí proti tobě.“

Ježíš však řekl: „Někdo se mě dotkl; znám, že z mě vyšla síla.“

Pak žena, vidouc, že nemůže zůstat nepozorovanou, přišla třesouc se a padla k jeho nohám. Před všemi lidmi řekla, proč se ho dotkla a jak byla okamžitě uzdravena.

Pak jí řekl: „Dcero, tvá víra tě uzdravila. Jdi v pokoji.“

Zatímco Ježíš ještě mluvil, přišel někdo z domu Jairuse, představeného synagogy. „Tvá dcera je mrtvá,“ řekl. „Neobtěžuj učitele už více.“

Slyše to, Ježíš řekl Jairusovi: „Neboj se; pouze věř, a bude uzdravena.“

Když přišel k domu Jairuse, nedovolil nikomu vstoupit s ním, kromě Petra, Jana, Jakuba a dítěte otce a matky. Mezitím všichni lidé kvíleli a truchlili pro ni.

„Přestaňte kvílet,“ řekl Ježíš. „Není mrtvá, ale spí.“

Smáli se mu, vědouc, že zemřela. Ale on ji vzal za ruku a řekl: „Mé dítě, vstávej!“ Její duch se vrátil a hned vstala. Pak Ježíš řekl, aby jí dali něco k jídlu.

Her rodiče byli ohromeni, ale on jim přikázal, aby nikomu neřekli, co se stalo.

To je slovo Pána.

No, to je mocný příběh. Známý příběh. Dva příběhy spletené dohromady. A část důvodu, proč je tak známý, je, že Matouš, Marek a Lukáš ho všichni zaznamenávají stejným způsobem: jeden příběh začíná, druhý ho přerušuje a pak první končí. Říká se tomu intercalace, ale protože je to řecké, rád o tom mluvím jako o gyru - jedna vrstva, pak náplň, pak konečná vrstva.

A Lukáš umístí tento „gyro příběh“ na konec celé série scén, které ukazují Ježíšovu moc v konání dobra. Zpět v kapitole 7 léčí služebníka setníka ze dálky. Vzkřísí ovdovělou ženu. Odpouští hříchy. Uklidní bouři. Právě před tím prokáže autoritu nad duchovním světem tím, že vypudí legii démonů. A nyní, abychom uzavřeli tuto sérii portrétů Ježíšovy autority, dostáváme tento dvojitý příběh.

Ale zde se děje víc než jen dva příběhy poskládané dohromady. Tyto příběhy záměrně odrážejí jeden druhého. Můžete to nazvat příběhem dvou dcer. Dcera Jairova v prvním příběhu a pak tato žena - kterou Ježíš nazývá „Dcera“ v nejkritičtějším okamžiku.

Obě dcery jsou také podle židovského zákona rituálně nečisté - jedna chronickým krvácením, druhá smrtí. Na to se ještě vrátíme.

A pak tu je pozoruhodné spojení dvanácti. Dvanáctiletá dívka. Žena, která trpí dvanáct let. Rok, kdy se tato dívka narodila, byl rokem, kdy začalo utrpení této ženy. Neviditelné nitky spojují jejich životy a nyní - i když se pravděpodobně nikdy neznaly - se protínají v tento den, v tuto chvíli, kdy se oba setkávají s Ježíšem a jsou úplně proměněni.

Tradičně se dívka stává ženou ve dvanácti letech. Takže zde máme dvě dcery, dvě ženy, jejichž příběhy jsou svázány. A tím, že je vidíme spolu, si myslím, že Bůh má něco hlubokého, co nám chce říct.

Sekvence jejich příběhů je stejná: zoufalství, hrůza a vysvobození. To je pohyb, kterým se budeme řídit.

Takže pokud máte Bible - nebo můžete jednu otevřít - přejděte k Lukášovi 8, počínaje 40. veršem. Chci zpomalit, věnovat pozornost a projít si, co se stane, abychom mohli slyšet, co Bůh má pro nás.

První fází je zoufalství.

Ježíš se vrátil z té podivné cesty s učedníky, kde se setkal a uzdravil démona. Nyní je zpět v obydlené oblasti a všichni ho hledají. Slyšeli jeho učení. Viděli ho léčit. Vědí, že něco z Boží přítomnosti spočívá na něm. Takže dav tlačí dovnitř.

Ale uprostřed toho tlačího davu se otevře cesta. Přijíždí VIP: Jairus, vůdce synagogy. Respektovaný, důstojný muž. A jak přistupuje k Ježíšovi?

Pada Ježíšovi k nohám a prosí ho.

Lukáš používá tento obraz znovu a znovu - padání k Ježíšovi k nohám - jako tělesné vyjádření zoufalství. Je to nedobrovolné. To se stane, když se dno zhroutí.

To jsem nikdy sám nezažil, až do několika okamžiků v posledním desetiletí - jednoho během sezóny hluboké úzkosti a nespravedlnosti, když jsem doslova upadl k zemi. A pak, loni, po operaci mozkového nádoru mé ženy, asi osmnáct hodin poté, když byla v nesnesitelné bolesti a my jsme si mysleli, že konec přišel - nemohl jsem nezůstat stát vedle její postele. Někteří z vás tam byli. Někteří z vás ne. Ale je to univerzální lidský projev zoufalství.

A proč je Jairus zoufalý? Protože jeho jediná dcera - jeho dvanáctiletá poklad - umírá. Nejen nemocná. Nejen znepokojující své rodiče způsobem, jakým děti často dělají. Umírá.

A tak je zlomený.

A když se podíváte na ty první dva verše - verše 41 a 42 - tolik úzkosti, tolik bolesti, tolik strachu je zabaleno do nich, že je snadné číst přímo za emocionální váhou toho, co tento muž prožívá. Ježíš, který neustále vidíme přetékající soucitem, říká ano. Jde s Jairusem. A konec verše 42 nám opět připomíná, že davy ho tlačí. Každý chce být blízko něj.

Pak verš 43 představuje přerušení:

Byla tam žena, která byla dvanáct let sužována krvácením, ale nikdo ji nemohl uzdravit.

Mark přidává, že utratila vše, co měla, za lékaře, a místo toho, aby se jí zlepšilo, se jen zhoršila.

S Jairusem tedy vidíme akutní zoufalství - náhlou krizi. S touto ženou vidíme chronické zoufalství - dvanáct dlouhých let utrpení. A podle Levitiku 15, ať už bylo její lékařské stav jakýkoli, zařadilo ji to do kategorie rituálně nečisté. Ne hříšné. Ne vinné. Ale oddělené. Odříznuté.

A protože její stav nikdy neskončil, oddělení nikdy neskončilo. Cokoliv se dotkla, mohlo se stát nečistým. Kdokoliv se jí dotkl. Nemohla uctívat v chrámu. Pravděpodobně nemohla ani vstoupit do Jeruzaléma. Byla izolovaná. Sama. Chudá. Vyvržená.

Snažte se to představit: dvanáct let bez toho, aby byla dotčena. Dvanáct let bez toho, aby byla vítána v něčím domě. Dvanáct let bez komunity.

A nyní—tady—vidí svou šanci. Důležité je obrovské. Všichni se tlačí. Nikdo nemůže nic jasně vidět. Učedníci se snaží zvládnout chaos. A ona si myslí: Pokud se mohu jen dostat blízko… nikdo si mě nevšimne. Nikdo mě nepozná. Pokud se mohu jen dotknout okraje jeho pláště… věřím, že budu uzdravena.

Takže se protlačí davem, pravděpodobně se šátkem staženým nízko, a sahá. Dotkne se lemu jeho roucha.

A okamžitě—ví. Její tělo jí říká. Jako když kloub zapadne zpět na místo. Nebo jako ten okamžik, kdy psychologická zátěž, které jste si ani plně neuvědomovali, najednou zmizí a uvědomíte si, jak těžká byla. Ví, že je uzdravena.

Představuji si, že by téměř nemohla uvěřit—radost smíšená s nevěřícností, smíšená se strachem z naděje znovu.

Příběh mohl skončit tam. Mnoho příběhů končí tak. Lidé se setkají s Ježíšem, přijmou uzdravení a jdou dál. A s Jairem by Ježíš mohl jednoduše uzdravit jeho dceru ze dálky, jako to udělal v kapitole 7.

Ale něco nečekaného se stane. Je tu další krok. Nejen zoufalství a vysvobození—ale hrůza.

Podívejte se na verš 45:

„Kdo se mě dotkl?“ zeptal se Ježíš.

Všichni to popírají. Petr říká, co by řekl kterýkoli z nás: Mistře, všichni se tě dotýkají. Ale Ježíš ví, že se stalo něco jiného. Ví, že z něj vyšla moc.

A to je zvláštní. Je to jediné takové zázračné uzdravení—někdo se dotkne Ježíšova roucha a je uzdraven. Téměř to vypadá magicky, jako hůlka uzdravení nebo krystal v pohádce. Ale to se neděje. To je osobní. To je víra. Proto to Ježíš ví.

Koneckonců, spousta lidí do něj narážela. Pouze jeden dostal uzdravení.

A nyní zoufalství ženy se změní v hrůzu. Doufala, že zůstane anonymní. Povedlo se jí to. Byla uzdravena. Mohla odejít nenápadně. Ale Ježíš zastaví celý dav a ptá se: Kdo se mě dotkl?

Her momentary joy collapses into fear. Dvanáct let hanby, vyloučení, osamělosti — nyní je vše odhaleno. Dotkla se Ježíše, potenciálně ho znečistila. Udělala to tajně. A nyní stojí před mužem Božím s nepředstavitelnou autoritou.

Verse 47:

Pak žena, když viděla, že nemůže zůstat nepozorována, přišla třesoucí se a padla k jeho nohám. Před všemi lidmi řekla, proč se ho dotkla a jak byla okamžitě uzdravena.

Stejně jako Jairus padla k Ježíšovým nohám. Ale nejen v zoufalství — také v hrůze. Netuší, co se stane dál. Vše, co může udělat, je být upřímná a hodit se před něj.

A než uslyšíme Ježíšovu odpověď, podívejme se na verš 49:

Než Ježíš ještě promluvil, přišel někdo z domu Jairusova. „Tvoje dcera je mrtvá,“ řekl. „Neobtěžuj učitele už více.“

Stejně jako se ženy příběh pohybuje od zoufalství k radosti k hrůze, také se Jairusův příběh pohybuje od zoufalství k hrůze. Vidí posla. Slyší chladná slova.

A pokud se pokusíte představit si Jairusovu situaci zde — opravdu si ji představte — můžete cítit napětí. Je zoufalý. Žádal Ježíše, aby přišel. Ježíš souhlasil. Ale dav zpomaluje vše. Lidé se tlačí ze všech stran. A Jairus musí myslet: Pane, prosím — moje dcera umírá. Nemáme čas na to.

A pak Ježíš zastaví.

A tato žena — vyvržená — přichází vpřed a padá k jeho kolenům. A vše, na co může Jairus myslet, je: Nemáme čas na to. Moje dcera umírá. Prosím, Pane, musíme jít.

A pak, uprostřed toho agonizujícího zpoždění, slyší chladná slova:

„Tvoje dcera je mrtvá.

Neobtěžuj učitele už více.“

Odznívá smutek Marie a Marty z Jan 11, když jejich bratr zemřel a Ježíš nedorazil včas.

Obe příběhy nabývají nečekaný obrat. Přecházejí z hrozného do horšího. Z zoufalství do hrůzy.

Ale tyto dvě dcery se chystají zažít něco jiného. A právě zde vstupuje třetí pohyb – vysvobození.

Návrat k ženě s krvácením. Třese se u Ježíšových nohou, pravděpodobně se bojí, že by mohl vzít zpět uzdravení, nebo ji veřejně zahanbit, nebo nejvýše říci: Dobře, můžeš si to nechat, ale co jsi udělala, bylo špatně.

Co řekne?

Verse 48:

„Dcero, tvá víra tě uzdravila.

Jdi v pokoji.“

Namísto toho, aby ji káral, namísto toho, aby odňal svou moc, požehná jí. Nazývá ji Dcero – slovo, které Ježíš nikdy nepoužívá pro nikoho jiného v evangeliích. A posílá ji pryč v pokoji.

A to nám opět ukazuje: toto nebyla magie. Toto nebyl okamžik léčivého amuletu. Ježíš vyzdvihuje její víru. Chce, aby ona – a všichni ostatní – pochopili, co se skutečně stalo.

A všimněte si rovnoběžnosti s Jairusem. Ihned ve verši 50, když přijde zpráva o smrti jeho dcery, Ježíš se k němu obrátí a říká:

„Neboj se.

Věř, a bude uzdravena.“

Víra opět.

A přesně to se stane. Pokud se podíváte na několik dalších veršů, Ježíš jde do Jairusova domu. Dívka je mrtvá. Všichni to vědí. Nedovolí davu následovat – pouze Petr, Jakub, Jan a rodiče. Vstoupí do místnosti, kde leží mladá dívka.

Cestou říká Ježíš: „Proč truchlíte? Není mrtvá, ale spí.“ Smějí se mu. Znají smrt, když ji vidí. Ale Ježíš často znamená víc, než jeho slova zpočátku naznačují.

A proč to říká? Podívejte se na verš 56. Poté, co ji vzkřísil, říká jim, aby nikomu neřekli, co se stalo. Ježíš se nesnaží ro stirring dav. Nechce získat popularitu nebo zahájit hnutí. Pokud by chtěl slávu, provedl by toto zázračné znamení na ulici.

Jedná z lítosti – čisté, upřímné lítosti. Vrací život této rodině, ale není zainteresován na spektáklu. Přišel uzdravit, ano – ale také učit, zvěstovat království a nakonec zemřít a vstát z mrtvých, zahájit nový vztah mezi Bohem a lidstvem.

Tak zoufalství, které se změnilo v hrůzu, se nyní mění v osvobození – pro obě dcery.

A co to znamená pro nás?

Když jsem tento týden uvažoval o tomto příběhu, pomyslel jsem si: v jednom smyslu by stačilo pouze stát v úžasu. Vidět Ježíšovu moc. Pamatovat si, že tentýž Ježíš, který tyto věci učinil, je dnes živý, přítomný s námi, mocný a soucitný a záměrný.

Ale chci vyvodit dvě věty – dvě pravdy – o kterých si myslím, že Bůh chce, abychom je viděli.

První:

Bůh chce, abychom získali úplnější obraz toho, kdo je Ježíš a co pro lidi dělá – pro nás.

právem mluvíme o Ježíšově smrti a vzkříšení pro odpuštění hříchů. To je nezbytné. Nevyjednatelné. Ale to není celý příběh.

Příběhy jako tento nám ukazují, že Ježíšova práce také zahrnuje: * očištění toho, co je nečisté * odstranění hanby * vítězství nad smrtí * vysvobození lidí z zoufalých situací * obnovu lidí do společnosti

Obě dcery jsou obnoveny do svých společností. Stejně jako démonizovaný v předchozím příběhu. Tom Wright to krásně vyjádřil: Ježíš se svým rukama zařadí do problémů světa. Vítá naše třesoucí se doteky. A odpovídá ústředním biblickým příkazem: Nebojte se.

Ježíš nejenom odpouští hříchy — odstraňuje hanbu. Nenabízí jenom věčný život — přemáhá smrt. Nejenom nás smiřuje s Bohem — obnovuje nás vůči jedné druhému.

A to je stále pravda dnes. Někteří z vás zde — nebo sledující online — se cítí osamělí. Hanba. Lituji. Zahanbení. Navenek vypadáte, jako byste měli všechno spolu, ale uvnitř se cítíte sami.

Ježíš přišel nejenom proto, aby vám odpustil, ale aby vás obnovil — sobě samému a ostatním. Ať už jsou vaše neúspěchy veřejné nebo soukromé, vztahové nebo finanční, vaše hanba může být odstraněna. Můžete být obnoveni do společenství, po kterém toužíte.

Jeden komentátor to řekl dobře:

„‚Neobtěžujte už učitele‘ není nikdy správná odpověď na naše problémy.“

Možná se dnes cítíte za hranicí naděje. Příliš zahanbení. Příliš zlomení. Příliš daleko.

Ale „neobtěžujte už učitele“ není nikdy správná odpověď.

Stejný Ježíš, který se dotkl těchto životů, se dotýká i našich. A my chceme být církví, kde je tato obnova vítána. Nemusíte mít svůj život nejprve uspořádaný. Jste vítáni být obnoveni.

A to vše je přístupné ne skrze výkon, ale skrze víru — padnutím u Ježíšových nohou, v srdci nebo tělem, a vyznáním své potřeby.

Což nás vede k druhé pravdě:

Bůh používá zoufale a hrůzu k proměně nás — ať už se vysvobození dostaví nebo ne.

V těchto příbězích se vysvobození děje. Ale někdy se neděje. A přesto Bůh používá zoufale a hrůzu k proměně nás — ať už se vysvobození dostaví nebo ne.

Tento týden jsem měl možnost — některé plánovanou, většinou neplánovanou — strávit hodně času s mnoha z vás. Čas s lidmi zde, s lidmi daleko. Čas pastýřství, naslouchání, držení prostoru, poradenství, modlitby. Bylo to obzvláště těžký týden — plný zoufalých situací a beznadějných situací.

Byl jsem se staršími svatými, kteří pečují o manžele s demencí, zatímco sami čelí rakovině.

Byl jsem s lidmi, jejichž životy vypadají zvenčí jako v pořádku, ale jsou plné viny, úzkosti a lítosti.

Posadil jsem se s lidmi v troskách ztráty zaměstnání, rozbitých manželstvích a konfliktech s dospělými dětmi, které nevědí, jak navigovat.

Dokonce jsem mluvil se studentem a přítelem, který slouží na personálním oddělení v Christ Covenant Church v Nashvillu, kde se před měsícem odehrály tragické události. Byl ve své kanceláři, když se to stalo - byl jen stěží ušetřen - a pak stál na parkovišti a byl svědkem těžkých následků. Zoufalství.

Chci s vámi sdílet jeden rozhovor, protože tato osoba mě o to požádala. Chris mi dal svolení to sdílet. Jinak bych to neudělal.

Je to o našem bratru, Andrew Toyovi. Mnozí z vás znají Andrewa a Sarah Beth. Jsou členy Sojourn. Andrew má dlouhodobé zdravotní problémy, ale v posledních týdnech se věci velmi zhoršily. Právě teď je v nemocničním lůžku - možná mě teď sleduje - v Cincinnati, čelí velké operaci se závažnými komplikacemi. Před několika dny se zeptal svých lékařů velmi přímo: „Jaké jsou mé šance na smrt?“ A odpověď nebyla nízká.

Měli jsme dlouhý telefonní rozhovor. Smrt je pro něj velmi reálná, zatímco většina z nás žije v popření. Mluvili jsme o Lukášovi 18 - jednom z mých oblíbených pasáží - kde Ježíš vypráví příběh o dvou mužích, kteří se modlí: jeden je přesvědčen o své vlastní spravedlnosti, druhý bolestně vědom si svého hříchu a zlomenosti. Jeden říká: „Děkuji, že nejsem jako ten muž.“ Druhý může říct jen: „Bože, smiluj se nade mnou, hříšníkem.“ A Ježíš se ptá: Který z nich šel domů ospravedlněn?

Mluvili jsme o tom. Mluvili jsme o Lukášovi 8. Mluvili jsme o tomto příběhu dnes. A chvalme Boha za milost v Andrewově hlasu — jednoduchost důvěry v Jezukrista tváří v tvář hrůze, jasnost, která přichází, když smrt není jen teoretická, ale možná. To je podivný dar zoufalství. Podivný dar hrůzy. To objasňuje, co je důležité. To objasňuje, k čemu je život.

A můžete se mnou modlit, aby Bůh úplně vysvobodil jeho — aby Bůh ušetřil jeho a jeho rodinu tohoto utrpení. Bůh to může udělat. Ale podle Andrewova vlastního svědectví — co chtěl, abych vám řekl — je toto:

Bůh je s ním přítomen v této hrůzné situaci, ať už přijde vysvobození nebo ne.

To je krásné. Protože s Bohem jsou věci jiné. Znát Boha jako Vysvoboditele — i když vysvobození zpozdí nebo nepřijde — mění všechno.

Mám rád tyto verše z Deuteronomia. Izrael byl na poušti čtyřicet let — čtyřicet let zoufalství, strachu, ztráty a bolesti. A Mojžíš říká v Deuteronomiu 8:

Budeš si pamatovat celý ten způsob, jakým tě Hospodin, tvůj Bůh, vedl těchto čtyřicet let na poušti, aby tě ponížil, zkoušel, aby věděl, co je v tvém srdci... A ponížil tě, dovolil ti hladovět a krmil tě mannou... aby ti dal poznat, že člověk nežije jen chlebem, ale každým slovem, které vychází z úst Hospodinových... aby tě ponížil a zkoušel, aby ti nakonec učinil dobře.

To je jasnost, která přichází na poušti.

To je jasnost, která přichází v zoufalství.

To je jasnost, která přichází v hrůze.

Henry David Thoreau slavně řekl: „Většina mužů žije životy tichého zoufalství.“ Dále říká: to, čemu říkáme rezignace, je vlastně potvrzené zoufalství. A nevědomá beznaděj se skrývá pod zábavami života.

Netuším, kde se dnes nacházíte. Vím, že mnozí z vás jsou v zoufalství. Někteří z vás jsou v hrůze. Někteří se cítí dobře — a to je dobře. Existují sezóny odpočinku. Ale dříve nebo později každý z nás bude čelit svým limitům — naší mortalitě, naší nedostatku kontroly.

A poselství Boha zde je, že tentýž Bůh, který byl přítomen Jairuovi a jeho dceři, a této krvácivé ženě, je tentýž Bůh, který se nezměnil. Je přítomen nyní pro nás v Ježíši. To je skutečně dobrá zpráva.

Kdekoli se dnes nacházíte — nebo pokud ne dnes, pak brzy — když čelíte zoufalství a hrůze, existuje naděje.

Existuje naděje, protože Bůh bude přítomen s vámi.

Existuje naděje, protože Ježíš vítá třesoucí se.

Existuje naděje, protože víra — jednoduchá, zoufalá víra — otevírá dveře k jeho přítomnosti.

Dr. Jonathan T. Pennington je v současné době profesorem výkladu Nového zákona na Southern Seminary v Louisville, Kentucky. Pravidelně také působil jako hostující profesor na Reformed Theological Seminary (Orlando), Southeastern Seminary, The Village Church Institute (Dallas) a The Institute of Biblical Studies v Orlandu, FL, stejně jako na Morling College (Melbourne, Austrálie).

Tento článek je založen na doslovném textu kazání Dr. Pennington. Byl lehce upraven v Copilot, stejně jako teologickým týmem v Third Millennium Ministries.