Otroctví vůle

The Bondage of the Will

Oddíl 1: Proč na prohlášeních záleží

Od Martina Luthera

Tento článek je založen na překladu provedeném v roce 1823 Edwardem Thomasem Vaughanem. Jazyk byl modernizován s pomocí CoPilot AI, s dalšími úpravami a konečným schválením redakčního týmu Thirdmill.

Dovolte mi začít tím, že se rychle dotknu několika věcí, které jste řekl ve svém Předmluvě – protože upřímně se zdá, že naši stranu snižujete, zatímco svou vlastní posilujete. Předtím jste mě kritizoval za to, že jsem příliš pevný ve svých názorech, a nyní říkáte, že jste tak nepohodlný se silnými prohlášeními, že byste raději stál s skeptiky – alespoň když to dovolují Písmo a církevní učení. Je jasné, že jste někdo, kdo dává přednost autoritě církve, i když plně nechápe, co učí. A to je druh mentality, kterou se zdá, že obdivujete.

Teď respektuji vaše mírové úmysly. Je jasné, že se snažíte být laskavý a vyhnout se konfliktu. Ale kdyby někdo jiný řekl, co jste řekl, mohl bych odpovědět ostřeji – jen jsem upřímný. Přesto nemohu nechat tuto myšlenku projít, bez ohledu na to, jak dobře míněná je.

Tady je věc: být křesťanem znamená stát pevně v tom, co věříte. Pokud nejste v pořádku s tím, abyste dělali prohlášení – odvážná, neochvějná prohlášení víry – pak vám chybí něco podstatného. Pojďme si ujasnit, co myslím pod pojmem „prohlášení“: je to trvat u svých přesvědčení, potvrzovat je, bránit je a neustoupit. To je vždy bylo používáno, a mluvím konkrétně o pravdách zjevených Bohem v Písmu.

Ne potřebujeme učence jako Erasmus, aby nás vedl skrze vágní nebo triviální debaty. Co potřebujeme, je jasnost a přesvědčení o věcech, které jsou důležité — věci, které nejsou jen hloupé nebo irelevantní, ale jsou ústřední pro naši víru. Předpokládám, že nemluvíte o těch triviálních debatách zde — pokud jste náhodou nezamíchal témata, nebo ještě hůře, pokud naznačujete, že nauka o svobodné vůli není důležitá. To by byl vážný omyl.

Jako křesťané se nezabýváme skepticismem. Jsme asertivní — více než dokonce stoici. Pavel nás neustále nabádá, abychom byli sebejistí a neotřesitelní v tom, co věříme. V Římanům mluví o vyznání vedoucím k spáse. Ježíš říká, že pokud vyznáme Jeho před ostatními, On učiní totéž pro nás před Otcem. Petr nám říká, abychom byli připraveni vysvětlit naději, kterou máme. Asertivita je v srdci křesťanství. Pokud ji odstraníte, odstraníte samotnou víru.

Ducha svatý byl dán nám, abychom oslavovali Krista — dokonce až do smrti. To je konečná asertivita. Duch se nezdržuje; konfrontuje svět a volá po hříchu. Pavel říká Timoteovi, aby mluvil odvážně, dokonce když je to nepohodlné. Ale jak může někdo kárat ostatní, pokud sám skutečně nevěří nebo neprohlašuje pravdu? Takový člověk by neměl kázat — měl by být poslán na kontrolu reality. A upřímně, ztrácím čas vysvětlováním něčeho, co by mělo být zřejmé. Jaký křesťan by toleroval myšlenku, že asertivity nezáleží? To je jako říkat, že náboženství a víra nezáleží.

A přesto říkáte: „Nejsem zastáncem asertivity; preferuji umírněnější přístup.“ Upřesňujete, že nemluvíte o vyznávání Krista nebo Jeho učení, a oceňuji to. Ze respektu nebudu soudit vaše úmysly právě teď. Ale myslím, že byste měl být opatrnější se svými slovy. Bez ohledu na to, jak upřímné je vaše srdce, váš jazyk to neodráží.

Pokud si myslíte, že svobodná vůle není pro křesťanství nezbytná, pak vaše slova dávají smysl — ale váš úsudek je špatný. Pokud si myslíte, že je nezbytná, pak vaše slova jsou zavádějící, i když váš úsudek je správný. V obou případech se vaše stížnosti na „zbytečná tvrzení“ sem vlastně netýkají. Jsou vedlejší.